O pohár primátora města Prostějova 2023 - autor Martin Nový
- Podrobnosti
- Vytvořeno: 9. 7. 2023 20:08
- Napsal Neklan Vyskočil
- Zobrazení: 1067
Ve dnech 24. června až 1. července jsem se zúčastnil otevřeného turnaje O pohár primátora města Prostějova. Od doby, co jsem se po devítileté pauze vrátil k šachu, mám ve zvyku každoročně sehrát jeden letní open. V předchozích čtyřech letech jsem hrál turnaj v Jeseníku, letos jsem již cítil potřebu změny a má volba padla na Prostějov.
Výsledky turnaje naleznete na chess-results., ke zhlédnutí je také turnajová fotogalerie.
Den před začátkem turnaje jsem se ubytoval v penzionu Sport v blízkém Kostelci na Hané, což nebylo zrovna šťastné rozhodnutí. Přestože jsem měl být na pokoji sám, poměrně rychle se ukázalo, že mám spoustu malých spolubydlících s eminentním zájmem o jídlo. Mravenci se zprvu objevovali po jednom, ale poté, co jsem si druhý den svého pobytu na stolek neprozřetelně odložil krájený chléb, zatroubili k masovému útoku. Poté, co jsem tuto neblahou skutečnost nahlásil personálu a požádal o výměnu pokoje, mi bylo sděleno, že je penzion plně obsazen, takže výměna není možná. Nabídli mi možnost sehnat si ubytování jinde a vrácení peněz za neodbydlené dny. Nakonec jsem se rozhodl nekomplikovat si život: přijal jsem preventivní opatření (na pokoj jsem si nadále nenosil žádné jídlo), načež se situace s nevítanými mravenčími hosty normalizovala. Kostelecký penzion Sport svému čtenáři doporučit věru nemohu a doufám, že mu předchozí řádky nepřivodily žádné zdravotní komplikace působící nepříjemné mravenčení.
Předtím, než se budu věnovat samotném turnaji, utrousím ještě pár poznámek o Prostějovu, tak jak jsem město svým pohledem viděl a během osmi dnů navnímal. Prostějov na mě působil dojmem upadajícího postprůmyslového města. Na jednu stranu je centrum pěkně opravené a důvtipně zdůrazňuje velké momenty kulturně-historického dědictví (na jedné z laviček lze např. přisednout k soše Jiřího Wolkera). Na stranu druhou však Prostějov v mnoha ohledech připomíná sociální poušť: pár set metrů od řečené Wolkerovy lavičky jsem se ve špinavé postranní uličce střetl s na zemi sedícím, nepříliš duchapřítomně vyhlížejícím mladíkem, který dopřával svému chřípí jakýsi extatický požitek – a velmi se obávám, že šňupací tabák to nebyl… Zdaleka nešlo o jediný obraz zmaru, který se přede mnou otevřel, jen ten nejpregnantnější. Koncentrace lidí zbídačených na duchu i těle je v Prostějově relativně vyšší, než je u nás obvyklé – jako kdyby se nešťastně minuli s industriálně-dělnickým světem včerejška, který by je snad byl s to integrovat, aby se stali sociálními vyděděnci dneška.
Dost však již planého mudrování o člověku a všehomíru – tím hlavním byly v Prostějově šachy. Turnaj se hrál v reprezentativních prostorách Národního domu, secesní chlouby města. Ředitelem turnaje byl sympatický Aleš Hradský, nad dodržováním pravidel FIDE bděl rozhodčí Martin Adamčík. V turnajovém bufetu se mohli hráči dle svého naturelu občerstvit, popř. povzbudit svou šachovou imaginaci – k mání byla káva, toasty, nealko, pivo i leccos ostřejšího. Hrálo se standardních devět kol a s výjimkou druhého hracího dne, kdy bylo na programu dvojkolo, se každý den hrálo jedno kolo. Na dvaapadesátičlenné startovní listině jsem byl nasazen jako čtvrtý; před turnajem jsem si říkal, že by bylo pěkné bojovat o medaile, ale žádné očekávání ani konkrétní cíl jsem neměl.
Hrálo se o tyto trofeje
V prvním kole jsem se černými utkal s prostějovským Vojtěchem Králem. Byl jsem vysokým elovým favoritem, což se mi v partii podařilo potvrdit – po přehlédnutí ve střední hře ztratil domácí borec důležitého pěšce a poté se jeho pozice již jen hroutila.
Ve druhém kole byl mým soupeřem mladý hráč Filip Vrzal, hájící barvy Sokola Postoupky. Zde jsem měl šťastnou ruku při výběru zahájení – bílými jsem už v šestém tahu inkasoval pěšce, za něhož soupeř neměl dostatečnou kompenzaci. Realizace převahy však byla vzhledem k jakési aktivitě černých figur poněkud zdlouhavá (a z mé strany zdaleka ne bezchybná); nakonec jsem se prosadil v dlouhé střelcové koncovce.
Třetí kolo mi přisoudilo Petra Bačáka ze Slavie Kroměříž. Poprvé jsem hrál na první šachovnici, černými jsem nezvládl přechod ze zahájení do střední hry a dostal jsem méněcennou pozici. Čekala mě neradostná obrana; v momentu, kdy se mi zdálo, že jsem se dostal z nejhoršího, jsem navrhl remízu. Soupeř naštěstí přijal: přes zjednodušení byly vznikající koncovky nadále výhodnější pro bílého.
Čtvrté kolo přineslo střetnutí s domácím Romanem Závůrkou, prvním nasazeným hráčem. Tato partie byla mým nejlepším výkonem v turnaji, uvádím ji proto celou. Vyvrácení soupeřova násilného “pokusu o státní převrat” (16…f5) dobrou souhrou bílých figur a obstojně vedená koncovka, v níž jsem nedal Romanu Závůrkovi šanci pozici zkomplikovat, mne potěšily:
Nový Martin – Závůrka Roman
Prostějov 2023
1. d4 Jf6 2. Jf3 d6 3. Jc3 Jbd7 4. e4 e5 5. g3 Be7 6. Sg2 O-O 7. O-O c6 8. a4 a5 9. h3 Db6 10. Se3 exd4 11. Dxd4 Db4 12. Vfd1 Jc5 13. Je1 Jfd7 14. f4 Ve8 15. Dd2 Sf8 16. Sd4 f5 17. exf5 Jf6 18. g4 Sd7 19. Jf3 Jfe4 20. Jxe4 Jxe4 21. Dxb4 axb4 22. Jd2 Jf6 23. Jc4 Ve2 24. Vac1 Jd5 25. Sxd5+ cxd5 26. Jb6 Vd8 27. Jxd7 Vxd7 28. Ve1 Ve4 29. Vxe4 dxe4 30. c4 d5 31. c5 Vc7 32. Kf2 Vc6 33. Se3 Se7 34. b3 Vc8 35. Ke2 Sf6 36. Sd2 d4 37. Vc4 e3 38. Sxb4 Vd8 39. Kd3 Ve8 40. Vc2 Sh4 41. Sa5 Sg3 42. Sc7 g5 43. fxg6 hxg6 44. Sd6 Kf7 45. Ve2 Sf2 46. Se5 g5 47. Kxd4 Vd8+ 48. Ke4 Vd2 49. Kf3 Ke6 50. Vxd2 exd2 51. Ke2 Se3 52. Sc3 d1=D+ 53. Kxd1 gxf4 54. Ke2 Sxc5 55. Sd2 1–0
V pátém kole jsem se na první šachovnici utkal černými s Šimonem Londinem, který rovněž hraje za SK Prostějov. Tato partie byla nejtěžší, kterou jsem v Prostějově sehrál. V začínající střední hře jsem podcenil soupeřův průlom v centru, po němž jsem do pozice dlouho hleděl a pochopil, že je zle. Proto jsem se rozhodl jít do zápletek, do nichž jsem investoval nějaký ten materiál. Můj postup sice nebyl objektivně korektní, ale z praktického hlediska šlo ještě o nejlepší šanci. Šimon Londin se nenechal zatlačit do obrany a pragmaticky přešel do koncovky s pěšcem navíc. Jeho realizace však nebyla jednoduchá a můj mladý soupeř v technické fázi partie zrovna nezářil. Vyčerpáni náročným bojem, dopustili jsme se se soupeřem po časové kontrole oba těžkých chyb, jež dodaly vyznění našeho střetnutí značně komický nádech. První byl na řadě bílý:
V pozici na diagramu, kde pěšce navíc vzhledem k aktivitě černého již asi uplatnit nelze, zahrál Šimon Londin 42. Se4?, aby po 42...g5+ 43. hxg5 hxg5+ zjistil, že pole e4 nebylo pro bělopolného střelce tím pravým ořechovým. I přes ztrátu figury je ovšem vzniklá koncovka kvůli značně redukovanému počtu pěšců silně remízová; důkazní břímě je však na bílém. Ten se v dalším průběhu nebránil přesně a umožnil mi skórovat. To bych však nesměl minout prázdnou branku:
V pozici na diagramu stačilo zahrát nejjednodušší a nejočividnější tah (54...Kxf5), po němž černý král s jezdcem vytvoří hráz, přes kterou bílý král neprojde a bude rychle vytempován – modelová varianta je např. 55. Kh5 Ke5 56. Kg5 Ke6 57. Kf4 Kd5 58. f3 Kd4 59. Kg4 Kc5, kde černý dobere pěšce b a lehce zvítězí. Já však šel na vytvoření bariéry bílému králi ještě “o krapet rafinovaněji”, abych po 54...f6? 55. Kh5 Kxf5 56. Kh6 Jb7 57. Kg7 uviděl ve své myšlence pořádnou díru a pozici po několika dalších tazích pouze remizoval.
Co k těmto směšným omylům napsat? Dohrávání po čtyřech až pěti hodinách boje, často na třicetisekundovém přídavku, přináší nejrůznější překvapení a zvraty na všech výkonnostních úrovních. Chladnokrevnost a duchapřítomnost mohou hráčům v těchto chvílích posloužit lépe než vyspělost jejich šachového umění. Útěchou nám, hloupě chybujícím amatérům, nechť je závěr partie Finěk – L'Ami, která se hrála souběžně s prostějovským turnajem, kde si to král nizozemského velmistra ve vyhrané čtyřvěžovce namířil přímo do matu. — Občas se to stane každému, i těm nejlepším.
V šestém kole byla mou soupeřkou mezinárodní mistryně Petra Sochorová, rozená Blažková. Tato hráčka dlouho nastupovala v dresu Lokomotivy Brno, nyní je jejím mateřským oddílem ŠK ZŠ Horka nad Moravou. S Petrou Sochorovou jsme zkřížili kordy před asi čtrnácti lety, byla z toho tehdy bojovná remíza. Při přípravě na partii jsem si všiml, že naše někdejší reprezentantka v poslední době černými často hrává holandskou obranu. Jako zavilý petrosjanovec se holandské nebojím (“Když vidíte, že váš soupeř chce hrát holandskou, tak mu v tom, probůh, nebraňte!” – T. V. Petrosjan) a na partii jsem si připravil variantu, jež by oblíbenou zbraň mezinárodní mistryně řádně prověřila. V prvním tahu mě však čekalo nepříjemné překvapení: na 1.d4 neodpověděla Petra Sochorová tahem f5, nýbrž Jf6. Hra nabyla dámskoindického charakteru, mnoho jsem toho nezískal a po otevření sloupce a výměnách všech těžkých figur jsem v tupé koncovce nabídl remízu, kterou jsme rychle podepsali.
Sedmé kolo mi za soupeře určilo zkušeného mistra FIDE Vladimíra Karlíka, jenž nastupuje za Slavii Kroměříž. S mistrem Karlíkem máme na sebe v poslední době štěstí; v posledních třech letech jsme se před prostějovskou partií utkali dvakrát, přičemž obě střetnutí vyústila v dělbu bodu. Nejinak tomu bylo i tentokrát: po výměnách těžkých figur vznikla celkem vyrovnaná koncovka, jež byla dána na návrh soupeře za remis. Možná jsem v závěrečné pozici měl jako bílý pověstný malý chlup, ale na výhru to objektivně nebylo.
V osmém kole mě čekal olomoucký Jiří Molnár. Ten hrál i přes svůj relativně nižší rating dobrý turnaj a překvapivě často okupoval přední stoly. V naší parti ovšem neuchopil strategické problémy polozavřené pozice za správný konec a celou dobu stál špatně. V časové tísni jsem mohl rozhodnout, ale pod tlakem hry na třicetisekundovém přídavku jsem nevyužil nabízející se příležitosti. Má pozice byla však natolik silná, že to zase tolik nevadilo – hru jsem po časové kontrole ukončil typickým útokem na krále v těžkofigurové koncovce:
V pozici na diagramu jsem pohrozil matem na g1 (41…Vg8). Soupeř hrozbu pokyl tahem 42. Sf2, po 42… Jxf2! 43. Vxf2 Vxf4! se však ukázalo, že dny bílého krále jsou sečteny. Partie skončila po tazích 44. Vxf4 (44. Vd2 Dc4+ 45. Ve2 Vxf2+ 46. Kxf2 Df4+ rovněž končí matem) Dg1+ 45. Ke2 Vg2+ vítězstvím černého.
Tato výhra mě v posledním kole svedla dohromady se Zdeňkem Kalouskem, jehož šachové aktivity zasahují nejen do Prostějova, kde hrál jako jednotlivec, ale i do Prahy, Jihlavy a Karlových Varů, kde všude hraje soutěže družstev. V přípravě na partii jsem viděl, že soupeř rád hraje aktivně, zvolil jsem proto bílými hru na minimální výhodu s nadějí, že černý neudrží na uzdě svůj temperament a někde to přežene. To se žel bohu nestalo – Zdeněk Kalousek hrál navzdory očekávání velmi solidně a postupně hru zcela vyrovnal. Můj předpartiový plán vzal tedy za své; vzhledem k tomu, že jsem neviděl žádný smysluplný postup, jak dostat černého pod sebemenší tlak, nabídl jsem remízu, kterou soupeř přijal.
Za čtyři výhry a pět remíz jsem získal 6,5 bodu, což stačilo na lichotivé třetí místo, za něž jsem bral blyštivý pohár a čtyři tisíce korun. Zároveň jsem jako jediný v turnaji neokusil hořkost porážky. Turnaj vyhrál sedmibodový Zdeněk Kalousek, který dokázal ze všech nejlépe využívat zaváhání svých soupeřů. Efektivita se v šachu cení. Na druhém místě skončil Roman Závůrka, jenž se po houževnatém výkonu (v posledním kole vyhrál s mistrem Karlíkem rovnou dámskou koncovku doslova silou vůle) rovněž dostal na sedm bodů. Nejlepší ženou byla Petra Sochorová, nejlepším mládežníkem pak její syn Václav Sochor. Závěrečný ceremoniál ozdobila svým zářivým úsměvem i aktivní účastí na předávání cen první náměstkyně prostějovského primátora Milada Sokolová, jež, pokud Internet nelže, krom jiných svých veřejných funkcí současně předsedá Okrašlovacímu spolku města Prostějova.
Zleva Milada Sokolová, Martin Nový a Aleš Hradský
Co říci závěrem? Třetí místo na prostějovském turnaji považuji za úspěch. Jelikož jsem se celou dobu držel v popředí, turnaj měl pro mě náboj a hru jsem si užíval. Rád bych zde podtrhl kultivující působení šachových klání, jako bylo to prostějovské. Velmistr Serper si na svém blogu nedávno postěžoval, že narůstající obliba online šachu vede ke ztrátě šachové kultury. S tím nelze než souhlasit: pokud si někteří hráči libují ve shazování soupeřů na čas či ve hře zcela prohraných pozic až do matu s tím, že je vždy šance, že se soupeř “uklikne” nebo bude mít problém s internetovým připojením, je s naší krásnou hrou něco špatně. Prostějovské klání, jež se odehrávalo v nanejvýš důstojných prostorách Národního domu, bylo svého druhu příspěvkem ke zvrácení neblahého “online trendu”. Snad jde o boj donkichotský, jsem však přesvědčen o tom, že hra naživo ve vysoce kulturním prostředí šachovou (a nejen šachovou, ale i obecně lidskou) etiku tříbí.
Vše vyřčené předkládám tímto Durasu i celé šachové obci k pobavení, zamyšlení i kritickému posouzení a s laskavým čtenářem, který dočetl až sem, se s díky loučím.