ŠK Duras BVK Královo Pole

Vážení šachoví přátelé, v tomto povídání bych rád navázal na svůj předchozí článek. Tentokrát se zaměřím na právě ukončenou sezónu a spojím to se zajímavými postřehy ze svých partií. Právě skončená sezóna družstev byla pro brněnský šach z pohledu zastoupení brněnských družstev ve vyšších soutěžích určitě jednou z nejhorších, spíše však vůbec nejhorší od vzniku dlouhodobých soutěží, hraných o víkendu, tj. od začátku 70. let minulého století.

V posledním kole 1. ligy východ v zápase Duras BVK Brno – Litovel B za stavu 4:3 pro domácí se hrála poslední partie (viz diagram!).

V této pozici našel Petr 55. –b2 56. Sg6 h5!  a vzhledem ke špatnému bílému střelci (nedrží pole h8) skončila partie remízou. Tím se Duras zachránil ve druhé nejvyšší soutěži a díky tomu i v příští sezóně bude mít Brno v 1. lize východ opět aspoň jednoho zástupce. Koneckonců obdobný stav pro naše 2. největší město v republice není ničím neobvyklým ani ve sportech mnohem populárnějších. Ani ne tak staří pamětníci pamatují ve 3. nejvyšší soutěži slavnou hokejovou Kometu v sezóně 2002/03, která pak postupně postoupila až do soutěže nejvyšší administrativním způsobem. Trošku starší pamětníci vědí, že krizová léta 1968/69 znamenala krizi i pro fotbalovou Zbrojovku, která v této sezóně snad o osm minut unikla účasti ve 3. nejvyšší soutěži – stačí si přečíst Rudé Právo. Doba normalizace pak brněnský fotbal zastihla opět na výsluní.

 

Ale vraťme se opět k šachu. Já jsem prožil docela zvláštní a zajímavou sezónu. V šachu již nemám žádné ambice, proto jsem se rozhodl pro střídavý start za C a A družstva Durasu, která hrála ob jednu soutěž ve stejné termíny (šlo o moje vlastní rozhodnutí). Obě družstva podle sestav vypadala na klidný střed tabulky, problémy podle názoru zasvěcených mohlo mít spíše béčko ve 2. lize D.

Nakonec jsem sehrál všech jedenáct partií (8 za družstvo A a 3 za družstvo C) a k zajímavým postřehům snad patří i toto:
Hrál jsem celkem se třemi ženami nebo dívkami! Tento počet je opravdu veliký, v osmdesátých letech v některých zápasech moravské národní ligy nastoupila Petra Poláková (Kišová),  od  devadesátých let pak prudce narostl počet osob ženského pohlaví ve vyšších šachových soutěžích. Zápasy se tím zatraktivnily, staly se pro některé soupeře těchto hráček obtížnějšími a pro diváky a ostatní hráče příjemnějšími. Vždyť jenom v právě skončené sezóně 1. ligy východ měl Třinec B v základní sestavě hned 4 představitelky něžného pohlaví. Bohužel počtem svých sehraných partií (dohromady 15) a šesti získanými body se společně se svými mužskými spoluhráči podělily o předposlední místo.

Já sám jsem v dlouhodobých soutěžích družstev sehrál více partií s ženami, ale snad až od sezóny 1996-97. Postupně mými soupeřkami byly slečny (paní) Šaljová (Orságová), Blažková (Sochorová), Hagarová (Štočková), Krupková (Movsesjanová), Jacková, Kulovaná, Komárková, Kořenová a Medunová, zbylé 3 zápasy jsem sehrál až v poslední sezóně. Musím to zaklepat, zatím jsem neprohrál (i když minimálně v poslední partii jsem si prohrát zasloužil) a skóre ze dvanácti partií mám 6:6 (šest výher a šest remíz).

V této sezóně jsem tedy hrál s Míšou Svobodovou v krajském přeboru, a pak s Karolínou Olšarovou a Martinou Marečkovou v 1. lize východ. K zajímavostem určitě patří, že všechny 3 moje partie se sympatickými soupeřkami končily jako poslední v zápase s poměrně značným časovým odstupem (přání, aby přítomností hráčky byl pro diváky zápas až do konce atraktivní, mělo efekt spíše v nervózních pohledech kapitánů na hodinky). Další zvláštností těchto střetnutí bylo, že o výsledku ani jednoho zápasu už se nerozhodovalo, šlo jenom o skóre. Ale přejděme k jednotlivým partiím:

V zápase 5. kola krajského přeboru v posledním předvánočním kole v utkání Duras C – Lokomotiva C jsem se utkal na 1. šachovnici s Míšou Svobodovou. Michaela Svobodová (dříve Chmelíková) je naše bývalá reprezentantka, reprezentovala naši vlast i na olympiádě v Jerevanu 1996. Po delší přestávce se nyní opět vrátila k aktivní hře.

 

 

V této mírně horší pozici soupeřka zapomněla na své slabiny, zahrála 22. – Kf8 (lépe 22. – Vd6) a po 23. Se2 Vaa8 24. Vxc6 Vac8 25. Vxc8 Vxc8 26. Kd2 nakonec ve 44. tahu kapitulovala. Minimálně 10 posledních tahu již se hrálo za stavu 4,5:2,5 pro Duras a výsledek této partie jenom  upravil skóre zápasu.

V zápase 7. kola 1. ligy východ absolvoval koncem ledna Duras důležitý zápas v Orlové o záchranu. Do mrazivého počasí na severu (po cestě teploměr ukazoval až –150 C) se vydalo pouze 7 hráčů, pro nedostatek jiných možností jsem bral auto i já. Bílý korejec (přezdívka auta u kolegů v práci) s letní výbavou cestu zvládl dobře, horší to bylo v samotném zápase. Mojí soupeřkou byla nejmladší ze sester Olšarových Karolína, s jejímž otcem jsem hrál v letech 1980-83 za družstvo Univerzity B úspěšně národní ligu.

Po nenáročně sehraném zahájení jsem bílými figurami dosáhl jisté poziční výhody, kterou jsem v časové tísni soupeřky těsně před kontrolou přeměnil ve výhodu rozhodující v jednoduché koncovce J+4P proti špatnému S+3P na jednom křídle. Bohužel mnohé nadějné pozice stihli naši hráči před kontrolou pokazit a tak za stavu 5:2 pro Orlovou (včetně jedné kontumace) se hrálo jen o skóre. Pozici jsem postupně zesiloval, nakonec ale (viz diagram!)

 

 

jsem přešel kolem vyhrávající možnosti 65. Kd7!, např. 65. – Sd3 66. Jc6 Sb5 67. Kd6 se ziskem pěšce e6 (už jsem ani nevěřil, že partie jde vyhrát). Partie skončila po 91 tazích remízou. Po partii nám vše ukázal Vojta Rojíček. Se soupeřkou jsme to hodnotili během partie stejně – někde by to mělo být vyhrané, ale konkrétní plán jsme neviděli. Takže Orlová – Duras 5,5:2,5.

Těžko vzpomínat, v kolika ligových zápasech jsem už hrál s tak mladou soupeřkou (soupeřem). Uvědomuji si určitě, že ve své první ligové sezóně na začátku roku 1981 jsem hrál předlouhou partii s Pavlem Chmielem (dorosteneckým přeborníkem republiky 1982) v Třinci s místním béčkem. Pavel byl o devět měsíců mladší jak já a tehdy mu nebylo ani šestnáct let. Pamatuji si, jak Zdeněk Závodný mne poučoval, že nejhorší v národní lize je vytáhnout si Třinec venku. Příliš jsem to tehdy nechápal, ale konkrétní návrat do Brna vlakem snad hodinu před půlnocí z těsně prohraného zápasu byl pro mne dostatečným vysvětlením.  

Koncem února absolvoval Duras doma existenční zápas s posledním Rychnovem nad Kněžnou. Mne čekala další mladá reprezentantka – slečna Martina Marečková černými figurami. Soupeřka hrála partii poměrně nenáročně, ale zdravě a já podobně jako několik dalších mých kolegů jsem ve třetí hodině hry vše pokazil a v koncovce těžkých figur se dvěma pěšci méně bojoval za ztracenou věc.

 

Zde mi odebrání pěšce po 54. – Dxg3+ 55. Kxg3 Vxb3+ připadalo vcelku bezšancovní, a tak jsem za stavu 2,5:4,5 pokračoval v šejdění tahem 54. – Dg1. Soupeřka obcházela všemožné nástrahy, které jsem se jí snažil předkládat, na druhé straně ne a ne mne dorazit. Pocit to byl stejně hrozný – zápas už je prohraný a já takhle stojím na poslední desce…